Vždycky v menšině by Martin C. Putna

Vždycky v menšině Reviews

• 
  Shotgun

  Příjemné překvapení. Sice jsem Putnu znal, četl nějaké jeho články a dokonce celou jednu jeho knihu (Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity), tak jsem koukal, jak rozsáhlé jsou jeho znalosti a kde všude byl. Kniha má podtitul Rozhovor s Martinem Bedřichem ale nečekejte klasický rozhovor, jaký znáte třeba z časopisu Playboy. Jo, kromě spoře oděných žen, mohutně vylepšených photoshopem, najdete v každém čísle minimálně jeden obsáhlý mnohostránkový rozhovor s někým zajímavým. Ale to jsme triochu odbočili.
  --- Takže k věci a pěkně všechno popořádku! Kniha má celkem běžnou velikost a tak akorát stránek. Což je v tomto případě cca dvěsta. Obálka je slušně řemeslně zvádnutá ale také bez nějakého nápadu. Jen (naštěstí sépiová) fotografie a běžná typografie. Možná sahající až moc do krajů knihy. Být tam jiná fotografie, tak stejně mohll vypadat životopis nebo sbírka příhod Haliny Pawlowské nebo nějakého herce. Škoda. Uvítal bych abstraktnější grafiku a i výběr zajímavějšího písma. Kde jinde by si mohl grafik a nakladatel dovolit minimalismus? U nějakého masového bestselleru by to asi neprošlo...
  --- Dojem z nevýrazné obálky ale podstatně vylepšuje vnitřek. Předsádka z papíru imitujícího klasický balící papír působí moc příjemně. Vzdálenost mezi řádky je zvolena tak, že sazba působí vzdušně a příjemně se čte aniž by měl čtenář pocit, že se nakladatel snaží uměle natahovat počet stran a tím tloušťku knihy. Výběru písma, rozložení prvků na stránce a dalším typografickým věcem nemám co vytknout. Jen škoda, že už téměř nikdo neuvádí jakým písmem je kniha vysázena. Kde jsou doby knih sázených v TEXu.
  --- A jazyk? Kupodivu přes to, kým je autor a to, že většinou mluví o dosti vážné literatuře a spoustě detailních věcí z teologie a příbuzných oborů, tak je jazyk velmi civilní a autor se nevyjadřuje v nějakých šroubovitých rozvětvených souvětích a pokud může, tak používá běžná, civilní slova i když laikovi málo známá slůvka se sem tam v textu najdou. Ale to je dáno propíranými tématy a zcela se tomu nešlo vyhnout. Je v tom vidět pokora a láska k jazyku. Či spíše jazykům. Jazyk je velké plus knihy.
  --- A teď už k samotné knize. V podtitulu je sece, že se jedná o rozhovor ale Martin Bedřich je spíše takov ý nahrávač, který téměř neznatelně koriguje plynulý tok myšlenek a povídání M. C. Putny. Na prvních několika stránkách vypráví M. C. Putna o své cestě za Bohem a s Bohem. Toto putování začíná na sklonku ruské okupace a mimo jiné se zde dozvíme, proč autor vystudoval rusistiku a o ilegální církvi. V celé této části autor vzpomíná na různé osobnosti, jak z disentu, tak z círke, tak jiných oborů, které ho ovlivnily a které utvářely jeho názor na svět a na církev a víru.
  --- Další a asi nejobsáhlejší část je pak jakýsi osobní literární zeměpis autora. M. C. Putna nejdříve mluví o jednotlivých městecha regionech naší vlasti a jak je má spojené s různými spisovateli nebo jejich díly. Poté se vydá do jednotlivých sousedních zemí a přes Ameriku i Indii se z putování kolem světa vrátí opět na Slovensko, což je téměř domů. Ve vyprávění o literatuře jdnotlivých regionů, vzpomíná jak dopbře známé spisovatele, tak ty méně známé, spisovatele katolické, i jiných vyznání či dokonce literáty, kteří byli ateističtí. Přečíst alespoň část knih nebo autorů zmiňopvaných v této části knihy by byla panečku ta správná knižní výzva a na rozdíl od těch všelijakých čtení podle abecedy, barev obálek a podobných nápad, by jste v tomto případě četli samé kvalitní a hluboké knihy.
  --- V závěrečné části se autor zmiňuje o svém působení v různých prostředích (disent, církev, akedemická půda, literární scéna nebo qeer komunita), kde za svůj život působil a i zde neopomene zmínit zajímavé lidi a důležité knihy, které se k jednotlivým prostředím vztahují. Letmo je nakousnuta i politika a různé kauzy a spory (politické, literární i církevní). V této části najdeme i nějaké fotografie z archivu autora vztahující se k různým částem knihy a Putnova života.
  --- Kniha pro mne byla velice příjemným překvapením a mohu říci, že formát, který Martinové pro knihu zvolili byl velice povedený. Knihu bych doporučil všem čtenářům kteří se nebojí náročnější četby, které zajímají jak dějiny, tak především katolická spiritualita. Mohou knihu použít jako takový hodně vytříbený seznam nepovinné literatury.
• 
  Jassmine

  "To rozumění není nikdy hotové, je dynamické - má vztah k tomu, kdo jsme právě my, kdo v této chvíli - a na tomto místě - čteme a snažíme se rozumět."

  
  
  Pravděpodobně jsem četla tuto knihu trochu jinak než místní hodnotitelé, četla jsem ji totiž nejen jako knihu o Putnovi, ale i jako knihu o sobě. (Nedává vám to smysl? Chvilku vydržte...) Ne že bych ke knize s tímto záměrem původně přistupovala, ale Putna je člověk, kterého určitým způsobem znám. Pravidelně se účastním jeho přednášek a jen s tichým úžasem sedím a připadám si, že nic nevím. Přesto jsem nikdy neměla dojem, že by zásadním způsobem utvářel mé myšlení, z tohoto omylu mě tato kniha šmahem vyvedla. Ne, že bych se kdy domnívala, že moje myšlenky o literatuře jsou kdovíjak originální, ale... ani jsem nečekala, že je jich tolik "Putnových".
  
  

  "Nejde ti přitom o mechanické vypočítávání toho, kdo má ve své tvorbě či myšlení co od koho, ale o rozumění tomu, jak osobnost ovlivňuje jinou osobnost, jak se rodí tvůrčí spřízněnost mezi lidmi."

  
  
  To je součást, jedné z prvních otázek, které Martin Bedřich pokládá a ano, to je přesná formulace toho, co poslední dobou ve své četbě sleduju a co mě tak fascinuje. (Viz např. moje komentáře k manželům Shelleyovým a Mauroisovi.) A o pár stránek dál toto téma pokračuje:
  
  

  "- dílo mě zajímá primárně proto, že skrze ně toužím pohlédnout do tváře jeho autorovi. Chci se potkat s autorem jako člověkem v jeho hloubce, v jeho jedinečnosti umělecké, náboženské a duchovní. Chci s ním skrze jeho dílo vést rozhovor."

  
  
  Ano, jak je to krásně formulované. A o kus dále zase:
  
  

  "A rozdíl mezi pořádnou literární historií a apologií je v tom, že apologie zametá pod koberec, co se jí nelíbí..."

  
  
  Můj komentář asi působí poněkud roztříštěně, ale potřebovala jsem tyhle myšlenky vypsat, než se dostanu k pointě. Jednou z mých hlavních čtenářských otázek v posledních dvou letech je status vztahu autora a díla (především díky J.K.Rowling a Forrestu Carterovi). A Putna tu (vlastně zcela mimochodem) srozumitelně formuluje to, čeho jsem ze svých zárodků zatím nebyla schopná a jemně mi naznačuje cestu. Separace autora a díla je nesmysl, protože dílo odněkud vyrůstá, kniha není dílem jednoho člověka, velkou literaturu je třeba doplňovat literaturou malou (o tom má také vynikající pasáž, kterou jsem sem v rámci únosné délky komentáře nezahrnula), kultura je věc živá a má svou genealogii, kultura odněkud vyrůstá. Číst dílo separovaně od toho všeho je podobné, jako číst cenzurovanou verzi... To, že je někdo příšerný člověk, z něj nedělá špatného autora. Nicméně, je potřeba o tom mluvit, nezastírat to, přijmout to jako součást celku.
  
  

  "'Jazykové dějiny světa' mluví o tom, že každý jazyk, který se šíří světem mimo své mateřské území, s sebou nese určité hodnoty, etické, kulturní a politické. A angličtina je dnes nejen jazykem byznysu a vědy, ale taky demokracie, lidských práv a občanských aktivit. Když čteš o těchto věcech třeba ruské texty – klíčové termíny jsou stejně většinou anglicky..."

  
  
  Ale asi by bylo vhodné přejít ode mě ke skutečnému předmětu této knihy. Asi by bylo dobré říct, že pro mě řada historek/reálií nebyla nových, protože jsem je buď na některé jeho přednášce zaslechla, nebo se je dozvěděla jinde... Snad proto pro mě tato kniha byla skvělá, vzala tu změť vjemů a doplnila k nim kontury a linie, doplnila souvislosti, které mi chyběly. Kupříkladu jsem se dozvěděla, že pan profesor zvažoval františkánskou dráhu, jak se dostal jako rusofob k rusistice a že napsal román.
  
  

  "Léta jsem se pohoršoval: Vy neznáte toto, vy neznáte tamto? Zcela podle klasického legračního obrazu umanutého profesora, který obrací oči v sloup, že studenti nečetli tu a tu podle jeho mínění významnou knihu, neumějí ten a ten jazyk... Obávám se, že v mladších letech jsem hřešil tím, že jsem se takto choval. Dnes, když studenti něco – cokoliv – neznají, jim to prostě vysvětlím, nebo poradím, kde to najdou."

  
  
  Řekla bych, že i dnes si pan profesor určité interní obracení očí v sloup neodpouští, nicméně se jedná o velmi zdařilou reflexi jeho vlastních nedostatků. A asi i jediného jeho nedostatku, který by se dal vztáhnout i na tuhle knihu. Dělá to totiž znovu... Předpokládá, že víme :D O řadě věcí se mluví bez udání základních reálií, přičemž... to v řadě případů tak úplně nevadí, ale kupříkladu si myslím, že pár konkrétních slov o aféře okolo udělování Putnovy profesury by neškodilo. Ano, v době sepsání knihy to bylo žhavé téma, ale přiznám se, že vzhledem k tomu, že jsem mladšího ročníku si podrobnosti nevybavuji a na událost je opakovaně naráženo... (Jsem holt líný moderní čtenář, který chce všechno až pod nos...)
  
  

  "...kritik se má především ptát, o co autorovi šlo, jaké byly intence toho kterého díla, a teprve pak, jak toto dílo své intence naplnilo. Nemá mu chtít podkládat intence jiné. Pokud možno ani ne svoje."

  
  
  Jak už bylo řečeno níže, kniha je výborně uspořádána. Osobně mě asi nejvíce zaujala část první "Osoby", hlavně z toho důvodu, že se tu vyskytovala řada jmen, která už jsem znala a tady se mi dostalo určitého propojení. Místa byla na můj vkus trochu dlouhá, ale ono to asi zkrátit nešlo (a kdybych knihu četla delší dobu jako normální lidé, tak by mi to asi ani nepřišlo...), třetí část pak byla v řadě věcí osobnější a knize dodávala jakési ukotvení. Vynikající kniha, vřele doporučuji. S tím, že je to rozhovor, takže nečekejte závratnou hloubku (na řadě míst jsem si říkala, že bych se tak klidně ještě chvilku zdržela), na druhou stranu můžete čekat lehounké čtení.
  
  Na konec dvě doporučení, která se mi s touto knihou spojila:
  1. Pokud vás zajímá téma, v této knize také nakousnuté, církevních seminářů za komunismu, vřele doporučuji film „Služebníci“ (2020), s tím, že je to ale dílo maximálně depresivní (to jen pokud vám to nedošlo už z tématu…)
  
  2. Pro milovníky intelektuálního humoru: Putna v této knize zmiňuje závěrečný díl pořadu „Síto“, který se svými přáteli natočil jako mystifikaci – téma Teletubbies. Zatím jsem teprve v polovině, takže k tomu pravému bizáru se teprve propracovávám, ale rozhodně to za shlédnutí stojí. (
  https://www.youtube.com/watch?v=JQ3T8... )
  
  P.S. Vulgarismy v literatuře/akademickém prostředí také nijak zvlášť nevítám, nicméně je pravda, že pan profesor je nikdy nepoužívá na prázdno, jak tomu učí naše doba. Ne, jeho vulgarismy jsou téměř vždy na svém místě a navíc kreativně barvité. Tudíž, za mě, ano…
  
  P.P.S. Kniha také může sloužit jako výborný rozcestník doporučení další četby.
• 
  Kamil

  Krátká zpověď Martina C. Putny působí dojmem nejprve přelétavým, ač jen takto bylo možné pokrýt celý život zpovídaného. Je plný mnoha zajímavých příběhů a poznatků, kde čtenáře prověřuje, už typicky, zmiňováním nejrůznějších indicií a referencí, a pouze inteligentní čtenář všechny pochytí. O to větší má z knížky zážitek.
  Jindy mezi skoro až odbornou rozpravou nacházíme střípky o zpovídaném, které zmíní jen tak mimochodem, ale o to víc utkví v mysli.
  
  Dvě hvězdičky ubírám proto, že ne vždy jsem byl schopen sledovat dikci knížky, a někdy pouze hleděl do textu, aniž bych rozuměl - ačkoli i to je pro životopisnou zpověď typické - a přelétavým způsobem textu, u kterého bych uvítal trochu větší pokrytí do hloubky. Ale to by koneckonců také nebyla tak stravitelná knížka!
  
  Dílo mi pomohla poznat vedoucího našeho oboru a těším se na Knihu Kraft, která, jak jsem slyšel, je více osobnější právě proto, že je jejím autorem právě zpovídaný.